Vejprty - 5.9.-7.9.2003

 

            Už delší dobu se jméno tohoto městečka na severu Čech skloňovalo na každé hromadné pijatyce a i na našem webovském fóru se týden před odjezdem o ničem jiném nemluvilo. Ano, naše skupinka nadšenců, vedená opravdovým vůdcem Víťou, doplněná matadory Spěšákem, Stárfínkem, Doňami Pičundami, ale i statným mládím (Jendové Lom a Brandejs, Carda - big respect, Kuba Broukal a spol.), nesmím zapomenout na realizační tým (Štěpána a všemi milujícího Čížu), se rozhodla, že pojede objahovat těžce vydobytou pozici (nejen tu sportovní) z minulého ročníku na turnaj pořádaný tamějším korfbalovým oddílem. Tentokrát se tento tournament konal na začátku září, ale pokud vím, tak nikomu z přítomných to nějak nevadilo.

            Odjezd byl stanoven na pátek 5.9. v 16,30 od muzea, ale jak to tak bývá (u nás je to už pravidlem), vyrazili jsme pouze s hodinovým zpožděním. Nikomu to však moc nevadilo, poněvadž hned na startu se ukázalo proč byl nominován Jiří. Nejen že se staral o dobrou náladu během čekání, ale jeho čtyři litry burčáku pomalu dostával do pohody i všechny ostatní, kteří už netrpělivě vyhlíželi Víťu a Pavlu, no spíš jejich kočáry, které nás měli dopravit na ono místo. Důležitou roli zde sehrál i Číža kustod, masér a asistent v jedné osobě a během krátké zastávky dodal posádce Víťova auta další dva litry burčáku, se slovy, ještě to je daleko. Pokud vím, tak v autě řízeným rodinou Šimůnkovou se hojně podával bavorák a zábava také nevázla (ještě aby jo, když tam byly obě Pičundy). Třetí kočár jsem moc nesledoval, poněvadž se to moc nedalo, protože jeho šofér Johny L. je moc spíš pilot než řidič a často nám to dokazoval. Cesta tam se vyvíjela podle představ všech. Za zmínku stojí, že padl rychlostní rekord na dálnici D11, který překonala Pavla. Jejích 60km/ h na dálnici opravdu nikdo jiný nejel. A když už se kolem ní proháněl i varťas, byla donucena, ač nerada, přidat a v Praze následně odejita od volantu a posazena do zadní části vozidla. V Praze se k nám přidala všemi očekávaná Míša, kterou jsme nabírali na Černým mostě, vyčůrali jsme se v Mekáči a hurá směr Chomutov. Cesta ubíhala, alkohol působil, Čížovy nohy taky podléhaly zkáze času. Okolo deváté jsme ještě povečeřeli nedaleko Chomutova a začalo se pomalu stoupat do Krušných hor. Prohlédli jsme si šlápoty postávající podél silnice a ve výlohách místních bordelů. Touto dobou už v našem kočáru Spešák i Číža spali a i Víťa za volantem se těšil, až tam budem. Dorazili jsme na místo něco po desáté a plni očekávání, že si v hale na pódiu rozvalíme a pořádně vyspíme jsme vstoupili do místní tělocvičny. Ale ouha, připravená pro nás byla jedna šatna o jejíž velikosti se nebudu ani vyjadřovat a o žíněnkách se také nic nevědělo. Ujal se nás jakýsi mladý asi kluk a vše nám iniciativně ukazoval a vysvětloval, ale naše nasrání to vůbec nezmírnilo. Prostě se do tělocvičny nesmělo, ale přes naléhání, nás nechali alespoň si vzít z haly žíněnky. Nebyl to však jedinej průser tenhle večer. Od haly byl totiž pouze jen jeden klíč pro všechny týmy. A protože ostatní týmy chtěli jít kalit někam diskotéku, tak my museli jít taky, pokud jsme nechtěli zůstat zamčený na chodbách tělocvičny. Zde jsme se roztrhly na dvě půlky. Ta více zničená a vykydlá zůstala a druhá optimističtější šla dál pokračovat. Řeknu vám, výhra to nebyla. Ta diskotéka stála za hovno a my tam museli vydržet do tří, kdy byl plánovanej společnej návrat. Humus, hnus a a já nevím co ještě. Nemám slov pro tento podnik. Velkej úspěch slavila Janička, kterou se snažilo pár týpků sbalit, což se nelíbilo Štěpánovi a hned byl na světě konflikt a bitka už byla nastartovaná. Naštěstí se nic takovýho nestalo. Jen jsem čekal, kdy se tam všichni promění v upíry jako v jednom nejmenovaným filmu s G. Cloonym. A aby toho nebylo dost, tak sotva jsme ve tři usnuli, tak o sobě začal dávat vědět Číža. Jeho chrápání muselo ničit všechny lidi v okruhu několika kilometrů. Díky táto!

            Inu no což, i negativní zážitky jsou zážitky a s odstupem času se na ně taky vzpomíná. Pro mě osobně začala tato akce až v sobotu. Nejen kvůli hraní, ale i kvůli lidem a všemu co k tomu patří. Když se vrátím ke korfbalu, tak jsme vlastně celý turnaj zahajovali s domácími a i přes odpočinkový handicap, jsme je rozsekali. Zahráli si všichni a ani nás to moc sil nestálo. Po jednozápasové pauze jsme to samé převedli s Drážďanami a to už i s Marky Ježkovou v sestavě a taky nesmím zapomenout na Jendu Brandejse, který absolvoval cestu vlakem z HK do Chomutova-respect. Díky obětavosti asistenta,kustoda a maséra v jedné osobě, který neváhal odložit svoji návštěvu Tipsportu a dojet pro Marky, Jendu B. a slečnu Renátu (Spěšák byl pořád jak na trní)do Chomutova na nádraží a dovézt je až do haly. Díky táto!! Nastala dlouhá pauza před semifinálovým zápasem. V této pouze trio sázkařů Stárfi, Spěšák, Číža stačilo řádně probrat kurzy v Tipsportu a řádně provětrat šrajtofle. Samozřejmě, že se to neodehrávalo nasucho. Proběhl i celkem slušný oběd snad v jediné kvalitní restauraci v tomto městečku. Někdo snědl kachnu, někdo zase svíčkovou, ale hlavně bylo co pít. Škoda, že v neděli jsme asi už smrděli korunou, protože v té samé hospodě jsme byli považováni za nic a tak s náma bylo i jednáno. Další skupinka začala okupovat místní park a látajícím talířem ničit kýčovitý památník padlým hrdinům. Během této taškařice si Jenda Lom natrhnul koule a ke svému oblíbenému vlku přidal další šrám. Nějaký místní machýrek si myslel, že tím, jak na nás vystartuje a začne nám vysvětlovat, že kouskem plastu mu můžeme zničit jeho Citroen, si vydobude autoritu, tak se mu to nepovedlo, kokot zůstane kokotem. Sobotní herní program doznal několika nesympatických změn a náš semifinálový zápas vyšel na dobu, kdy v televizi začínal fotbal a zmiňované trio už netrpělivě očekávalo výkop, tudíž se přesunulo do místního hotelu na velkoplošné promítání, zatímco my zbývající jsme dle mého soudu sehráli nejlepší zápas na turnaji se smíchovským béčkem a po zasloužené výhře jsme mohli oslavovat postup do finále. Po zápase jsme se přesunuli za svatou trojicí, která vypadala poněkud schlíple, poněvadž naši v tu chvíli hráli s Běloruskem pouze 1:1 a jim to kazilo výhry. Což ovšem neměnilo nic na tom, že se lilo. Jak jinak, nejeli jsme na borůvky. I tento mač dopadl vítězstvím a skoro dvoutisícová výhra Stárfínka dala podnět k oslavám. Svatá trojice ještě zkoukla hokej a volejbal, ale myšlenkami se už jen slavilo a slavilo. Pivo, šampus, modráky a já nevím co ještě. Já se držel druhé group, která sice absolvovala fotbal, ale zbývající atmosféru večera nasávala v provizorním baru u haly. Ceny zde byli velmi lidové(ale někomu i to nestačilo a donesl si své zásoby) a lidi byli taky v pohodě. Pilo se, zábava byla naprosto super. Tak proč ji ještě nepodpořit, třeba přírodní látkou THC, což nebyla špatná volba a atmosféru to jen nakoplo. Thanx to Míra!! Během noci se do navrátila i svatá trojce a vše se slilo v jeden velmi silný celek , který prostě dokazoval, že v jednotě je síla a postupně odrovnával všechny soupeře vším, co teklo a mělo v sobě trochu alkoholu. Nad všemi začínal mít navrch Víťa a silně mu sekundoval Carda, zatímco ostatní začali kolem čtvrté hodiny ranní odpadávat. To si však tato dvojice vůbec nepřipouštěla a rozhodla se, že bar neopustí, dokud v něm bude co pít. A jak řekli, tak taky udělali. Oba uléhali okolo šesté hodiny ranní za velikého jásotu všech, na které šlápli při odhazování svršků. Tento večer hodnotím velmi kladně a o hodně vykompenzoval páteční hnus z diskotéky. Velké poděkování patří Čížovi masérovi, asistentovi a kustodovi v jedné osobě za to, že tentokrát spal jako miminko a ani nehlesnul. Díky táto!!!!

            Nedělní program pro nás začínal Víťovou speakerskou exhibicí (procento alkoholu v krvi bylo značně vysoké) a následně rozcvičováním a psychickou přípravou na finálový duel proti Chomutovu, který také podal v noční bitvě dobrý výkon, ale znatelně se nich podepsal ke konci zápasu. Víťova show pokračovala i na hřišti a při prvních třech kontaktech s míčem si musel ujasnit, který z těch tří které vidí je ten pravý a které dva jsou pouhé iluze způsobené alkoholem. Naštěstí mu to netrvalo tak dlouho a i on se přidal k ostatním a svým výkonem pomohl k vítězství a k prvnímu místu. Pak už nás jen čekalo slavnostní vyhlášení, kterého jsem se však neúčastnil, snad jen na posledních pár minut a poté hromadného vítězství. Jak už jsem se zmiňoval opět jsme navštívili místní restauraci, ale to nebyl dobrej kauf. Zřejmě na nás bylo vidět, že opravdu nemáme v peněženkách Euro a tak jsme holt byli nuceni čekat až všechny prašivky starý z východního Německa dožerou a zaplatí. Hodinu jsme čekali na jídelní lístek a hodinu než nám to jídlo udělali. A ještě ke všemu se asi ožral i kuchař, protože to jídlo bylo nic moc. Ale i zde se našel jeden pozitivní bod. Protože jsme spěchali, tak Reny do sebe rychle kopla dvojku bílého, poslala na to panáka hopsinek. Díky této kombinaci jsme se stali během cesty svědky zpovědi mladé dívky. Víno a broskvová v rukou nezkušených je nebezpečná věc. No a když už jsme si mysleli, že vše je za námi, Číža spokojeně sedí ve vlaku a my v klidu projedeme Prahou a budeme brzo doma, tak se v telefonu ozve volání o pomoc z Jendova auta. Ano, měl defekt, to se může stát každýmu, ale abych v autě neměl klíč na výměnu rezervy, to už je opravdu na výhru v soutěži Blbec zájezdu, Bubák Zájezdu a já nevím co ještě. My jsme však kluci šikovný a i s touto nepříjemností jsme to zvládli. Díky neznámému bývalému skautovi v Praze. Prostě Jenda zase neměl svůj den. Poté jsme už opravdu dorazili domů, ale byl to boj.

            Sumasumárum to nebyl až tak divokej víkend, jak jsem očekával, ale na druhou stranu jsem si ho docela užil a myslím si že i ostatní. Už dlouho se nestalo, abych si takhle zablbnul s korfbalistama. Další ročník bude příští rok v květnu. Jsem zvědav, jestli se tam ještě někdy vrátíme.

           

Olin - Šulin